PRAYING MANTIS
Čím je tahle zasloužilá britská kapela působící už od konce sedmdesátých let starší, tím více míří jejich tvorba
k AOR. Ne, že by Praying Mantis někdy byli vyloženě heavymetalovou partou, jak se jim v dobách Nové vlny
britského heavy metalu mylně přisuzovalo (vždyť personálně byli propojeni s bývalými členy Iron Maiden), ale
postupem let se jejich kdysi znatelné kovové ostří obrušuje čím dál víc. Nikdy to u nich nebylo na škodu věci.
Mnohem více jim ublížily personální rošády, které se kolem vůdčí dvojice bratří Tina a Chrise Troyových neustále
odehrávaly. Proto také kapela v nejplodnějších osmdesátých letech vydávala alba jen sporadicky a když se k nim
připojil Dennis Stratton (s Iron Maiden nahrál jejich debut), aby sestavu na celá devadesátá léta pořádně
upevnil, byli už Praying Mantis nemožně nemoderní a tudíž zajímali jen úzký okruh fanoušků.
To se sice do dnešních dnů nezměnilo, protože pro širokou veřejnost znamená Praying Mantis (čili Kudlanka
nábožná) jen jméno dravého hmyzu, jehož samička při páření sežere svého samce, ovšem pro řadu starých fanoušků
má tahle formace skoro kultovní statut. Navíc v posledních letech je její základní sestava stabilní a Praying
Mantis jsou tak opět regulérní kapelou, což se jim vlastně dařilo jen v absolutních začátcích, pak po celá
devadesátá léta a začátek milénia. Jejich fanoušci tak mohou zažívat dobré časy. Praying Mantis totiž zase
odvádějí stabilní práci, přesně takovou, jaká se od nich očekává. I s tím větším příklonem k AOR.
Novinka „Gravity“ je totiž jasný příklad tohoto stylu, se všemi jeho hvězdnými chvilkami i klišé. V tomto ohledu
jde ještě dál než tři roky stará „Legacy“, která pro kapelu znamenala nový startovní výstřel. Zjednodušeně by se
tak dalo říct, že pro toho, kdo si oblíbil zmíněnou desku z roku 2015, bude představovat „Gravity“ jasný zásah
do černého. Ono se totiž o obou těchto albech dá hovořit jako o dvojčatech (nahrála je dokonce stejná sestava),
i když ne jednovaječných. Novinka jde ještě trochu dál v příklonu ke klávesovějšímu zvuku, přestože i nadále
zůstávají Praying Mantis samozřejmě hlavně kytarovou kapelou.
Novinková kolekce působí sevřeným dojmem a přestože se na ní dá najít (jedno) místo, kde kapela dosahuje
vlastního dna a nabízí příšerně klišovitou a hrůzostrašnou zpívánku („Mantis Anthem“), na úrovni okresního
přeboru, zbytek alba svou kvalitu má. Nejvíc z něho (v pozitivním slova smyslu) vyčnívá určitě hitovka „Time Can
Heal“ a odlehčená, akustickou kytarou uvedená „The Last Summer“, která navíc znamená hvězdnou chvilku pro
zpěváka Johna Cuijperse. Novinka má sice trochu těžkopádnější úvod v podobě nemastné neslané „Keep It Alive“ a
zmíněné, hrůzné „Mantis Anthem“, ale zbytek kolekce funguje s velmi příjemný dojmem. Když pak album končí
dramatickou „Final Destination“, kterou uvedou klávesy silně inspirované nesmrtelnou „Show Must Go On“ od Queen,
je jasné, že Praying Mantis znovu pod svůj letitý stardard nešli.
Pokud „Gravity“ měla za cíl udržet jméno kapely naživu a v povědomí svých fanoušků, byl tento úkol splněn beze
zbytku. Pokud byste ale od ní čekali něco víc než příjemně strávenou třičtvrtě hodinku a hledali nějaké
poselství, jste na špatné adrese. Ovšem fanoušci dobrého, nekomplikovaného AOR pravděpodobně zklamáni nebudou.
Tino Troy - Kytara, zpěv
Chris Troy - Basa, zpěv
Andy Burgess - Kytara, zpěv
John 'Jaycee' Cuijpers - Zpěv
Hans in 't Zandt - Bubny, zpěv
http://www.prayingmantis.rocks/