MORČATA NA ÚTĚKU

Psal se rok 2003 a světem lomcoval fenomén jménem Black Diamond, kult mezi metalovými hostinci. Jemu předsedal velkovévoda brněnského undergroundu, samotný Paigino se svými pivními lokaji, jenž suplovali práci vodonošů. Nikdo nevěděl, proč se nazývali ‚pivními‘, když během své práce za barem chlemtali jenom kořalky. To Paigino během své směny poctivě louskl aspoň deset kousků. Chodíval jsem tam rád. Byl tam klid a celkem příjemné posezení s nekonfliktními lidmi a většinou muzikanty, což jsem vítal. Za těch pár let si člověk zvykl i na tu příjemnou pižmovou vůni, která jako by byla dekorací nádherné atmosféry, jejíž dokreslení umožňovala všudypřítomná plíseň na zdech. Když člověk vešel dovnitř, ovanul ho pocit domova, lásky, pohody a žízně, což byl zároveň jediný důvod, proč tam ty odporný Krušovice někdo pil. Otevřel jsem dveře a začal jsem scházet pomalu po schodech dolů. Mé očekávání bylo obrovské, neboť to, co mělo následovat se nestává věru často, ba bych řekl, maximálně jednou za rok. Za rohem, ke kterému jsem se každým krokem blížil, na mě měla čekat velmi příjemná událost a to oslava Paiginových narozenin. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem pln očekávání vešel do prostoru nálevny, s obrovským rohlíkem v obličeji, s dobrou náladou, očekávajíc rozjetou párty plnou orgastických momentů. Atmosféra byla k mému údivu ponurá. Již zde byli všichni pozvaní hosté. Pili, ale neslavili. Proč? Odpověď na mou nepoloženou otázku jsem dostal záhy. Black Diamond byl v ten den vykraden. V den narozenin otce, zakladatele a metalového samaritána, který si svou hospůdku vlastníma rukama vypiplal a dotáhl až k hvězdným výšinám, Paigina. O pár dní později jsem seděl s Paiginem u stolu. Už pomalu vychladl a přestal všechny kolem obviňovat. Nejvíc ho ovšem bolela ztráta toho, co považoval ve svém hostinci za nejcenňejší. Tatranky Opávia. Další si již do hospody nikdy nepořídil. Probíral se pálenými výběry, které jsem mu donesl, aby měl co pouštět, neboť veškeré CD mu byly odcizeny také. Přitom se u jednoho zastavil a pozorně si pročítal seznam skladeb. Posléze se mě zeptal. “Ty Mikie, tady ty songy jsou docela v klidu, ale co tady dělá tady ta první? Ta se úplně vymyká tomu zbytku.” “Hned ti to vysvětlím.”, řekl jsem a jal jsem se vyprávění jak jsem slíbil. Šlo vlastně o to, že pár let před tím jsem navštěvoval jeden klubík, kde probíhaly pravidelné rockové pátky. Jedinou nevýhodou bylo, že se pouštěly každý pátek pořad ty stejný odrhovačky dokola. Když člověk slyší pořád ty stejné fráze a věty dokola a dokola, začne to obměňovat, dělat si z toho legraci, parodovat to. Tak vznikla prvotní myšlenka projektu, postaveném na utahování si z textů už napsaných hitů. Vylíčil jsem to Paiginovi ve velmi živých barvách včetně mnoha úryvků a názorných ukázek. Byl doslova nadšen. Smál se, až se za břicho popadal. Pak zvážněl a podíval se na mě. “Mikie, tohle se musí natočit!”, taky jsem v tu chvíli zvážněl. “Myslíš jako celokapelově?”, zeptal jsem se, protože už jsem o natočení takové srandy několikrát přemýšlel, ale nikdy ne na takové úrovni. Říkal jsem si, že bych to mohl udělat jako kolega Záviš, pěkně jenom kytara a zabékat do toho. Přišlo mě, že shánět kvůli tomu celou kapelu a zkoušet to, je kvůli tomu zbytečná dřina. Paigino ovšem svou odpovědí úplně vyvrátil můj pohled na situaci. “No, samozřejmě. Mikie, to se musí!” A bylo rozhodnuto. O pár dní později jsem opět seděl v inkriminovaném lokále, tentokrát ovšem se svým kamarádem YettYm neboli Yeťťákem. Popíjeli jsme spolu a já se mu svěřil s kapelou, kterou se na Paiginův popud chystám založit. Přiznávám, že jsem za ním s tím šel naprosto záměrně a cíleně, neboť Yeťťákův talent, co by šaška a kabaretiéra, byl už od jeho mládí vyhlášený. Jeho nadšení pro celou věc pro mě nebylo překvapením ani z poloviny takovým, jako jeho ohromující schopnost parodovat texty českých písní. YettY se rázem stal vůdčí osobou celého projektu, mozkem kapely a fakt, že zpěvák z něj asi nikdy nebude, byl tímto vyvážen. Základní kámen byl položen. ... Od těchto dob už uplynulo pár zim. A musím si přiznat, že když jsem tenkrát s Paiginem jen tak klábosil u piva, nevěděl jsem v tu chvíli, kam nás cesta zavede. Morčatama prošlo za tu dobu už pár muzikantů. Byl to Behemoth, kterej u nás šmrdlal na basu. Ze začátku, když jsme hrávali podle naprogramovaných bicích. Byl to Peťa, náš první bubeník, řečený ‚Audiovizual‘. Teď já a Yeťťák hrajeme s Ketchupem a Filipsem. A myslím, že nám to ještě dlouho vydrží….


Yetťák - Zpěv
Mikesh - Kytara
Dejan - Basa
Filipínec - Bicí